Jste potápěč, architekt, badatel, nebo sešívač? Typy spisovatelů podle přístupu k práci

Zdá se vám, že vám psaní nejde tak, jak byste si přáli? Trávíte kupříkladu víc času přípravou podkladů než prací na rukopisu? Nebo se vám píše lehce, ale vzniká něco úplně jiného, než jaké bylo téma? Možná je to tím, že potřebujete změnit způsob práce.

Psaní není jednotný proces. Nejen, že se liší v závislosti na tom, jaký kdo máme systém práce, ale především podle toho, co zrovna tvoříme. Stačí, když porovnáte, jak odlišný postup jste museli volit během přípravy slohovek, referátů či seminárek do školy, a jak se lišil od toho, který jste používali při tvorbě vlastní prózy.

Vědecky podloženo: Čtyři kategorie spisovatelů podle přístupu k tvůrčímu procesu

Vědkyně Phyllis Crème a Mary R. Lea se před časem na nottinghamské univerzitě zaměřily na to, jak studenti přistupují k procesu psaní. Z jejich zkoumání vzešly čtyři kategorie autorů, které se dají uplatnit i v oblasti tvůrčího psaní a mohou vám pomoct vyhodnotit, jestli je právě váš přístup efektivní, nebo by stálo za to ho pozměnit. Pojďme se na ně podívat.

Potápěč

Pro spisovatele – potápěče (anglicky Diver) je příznačné, že se do psaní ponoří, aniž by si potřeboval předem vytvářet jakýkoli koncept. Má-li koncepci danou, těžko ji udrží, protože ho nově přicházející nápady vedou jiným směrem. Až díky psaní si totiž uvědomuje, co opravdu chce sdělit. Nejbližší je mu zkrátka intuitivní psaní. Dejte mu téma, nechte ho ponořit se a bude jako ryba ve vodě. Když dostane např. téma na povídku, vytvoří parádní dílo. Když dostane zadání na seminární práci nebo sepsání projektové žádosti, bude nešťastný a dost možná odevzdá něco, co ještě bude potřeba upravovat.

Sešívač

Mnou volně přeložené anglické označení „Patchwork writer“, který je výstižnější, protože popisuje autora, který svůj rukopis doslova ‚sešívá po kouskách‘. Pro autory prózy se tato kategorie moc nehodí, ale ti z nás, kteří někdy psali eseje, diplomové práce nebo tvoří projektové žádosti, se v ní třeba najdou.

Patří sem pisatelé, kteří zpočátku o svém díle nemají úplně jasno, a tak vymyslí téma, vytvoří si koncept (názvy kapitol, hlavní dějové body atp.) a následně je začnou naplňovat – psát (třeba i nahodile) podle toho, co je momentálně baví. V této fázi byste v jejich díle těžko hledali logickou strukturu. V určitý okamžik jim ale svitne a najdou ústřední myšlenku. Hotové ‚kousky‘ se pak snaží dát dohromady, přičemž si dají spoustu práce, aby dílo jako celek mělo hlavu a patu, neopakovala se fakta a zároveň v něm nic zásadního nechybělo. Při „sešívání“ textů zjišťují, že některé z prvních pokusů se nikam nehodí a ačkoli jsou zajímavé, nezbývá, než je smazat.

Badatel

Ačkoli autorky nazvaly tuto kategorii jako „Spisovatelé velkých plánů“ (anglicky „The Grand Plan Writer“), mně se spíš hodí pojmenování Badatel. Stráví totiž hodně času čtením, studiem a zapisováním poznámek. Má opravdu velkou potřebu rešerší a organizace, jenže mnohdy stráví vyhledáváním informací, studiem a poznámkami víc času, než by musel. Zbytečně ho to tak odvádí od práce na díle samotném.

Když už má téma nastudované tak, že by o něm mohl přednášet, pustí se do psaní a plynule tvoří od začátku do konce. Najdou se však v této skupině i tací, kteří v záplavě informací utonou a zpracování tématu nakonec vzdají s tím, že je to pro ně moc složité, nebo je naopak inspirují k novým a novým námětům, takže se horko těžko dostávají k tomu, aby rozpracovali alespoň jeden z nich.

Architekt

Podobně jako badatel pracuje architekt systematicky, ne však ve smyslu práce s informacemi. Zaměřuje se na své dílo a přemýšlí o něm, o jeho tématu, struktuře, postavách atd. Vytváří koncepty, myšlenkové mapy, nákresy… Zkrátka si se svými nápady rád hraje a třídí si myšlenky tím, že jim dává vizuální podobu. Rád si zapisuje své nápady a schovává je „na později“ nebo „pro strejčka Příhodu“. Je skutečně jako architekt a stavitel, který nejprve potřebuje mít jasnou představu, vše přesně promyšlené, a pak stavět podle plánu.

Jak upravit vlastní proces psaní?

Poznali jste se v některé z charakteristik? A jak jste se s ní dostali daleko? V případě, že nejste spokojení, je nejvyšší čas, abyste se svému způsobu psaní podívali „na zoubek“ a některé postupy přehodnotili.

Každý z uvedených způsobů práce se hodí pro tvorbu jiného žánru. Pokud jste zpracovávali seminární nebo diplomové práce při studiu a přitom rádi píšete beletrii, určitě jste pocítili ten zásadní rozdíl v tom, jak k té které práci musíte přistupovat. Proto, jste-li spíš sešívač a vidíte, že vám dělá problém kontinuální psaní příběhu, bude dobré, když si vezmete příklad z architekta – nejprve si udělejte plány a jasnou představu o tom, co chcete psát, a pak se pusťte do práce.

Novou metodu psaní si nejprve trénujte nanečisto, nejlépe na tématech, která vás zajímají. Nesnažte se o sáhodlouhá pojednání a pokud nechcete, nedávejte své zkušební texty nikomu číst. Docílíte tak pocitu větší volnosti a komfortu – a to je při nácviku nejdůležitější.

Mějte na paměti, že to zpočátku nebude jednoduché, a že se dokonce můžete dočasně zablokovat. Není to tím, že byste se vydali špatným směrem, ale váš mozek třeba bude novou metodu trochu bojkotovat. Znáte to – když zkoušíte dělat věci jinak, než navyklým způsobem (např psát druhou rukou, než kterou běžně píšete), je to až nepříjemný pocit. Když však máte vůli vydržet a trénovat, nakonec si danou činnost zažijete.

Je však ještě jedna možnost, proč se nemůžete rozepsat. Její příčinou není ani tak proces psaní, jako spíš nedostatek sebedůvěry. A to vyžaduje zcela jiný přístup.